REPORT: Magma v Akropoli: Zaznělo to nejlepší, co mohlo

V úterý 12. 10. se k osmé hodině večerní sešlo v pražské Akropoli obecenstvo, které pečlivě očekávalo příchod legendární francouzské kapely Magma. Díky stáří a značné originalitě se z této skupiny stala kultovní záležitost, takže účast na koncertě byla pro skalní fanoušky povinnost – není tedy divu, že se celý podvečer v okolí Akropole pohybovalo nepřehlédnutelné množství lidí s jistým symbolem na oděvu.

Původní Magma byla založena roku 1969 a koncertovala do roku 1985. Tehdy byla kapela na několik let rozpuštěna, neboť se kapelník Christian Vander začal orientovat na svůj akustický projekt Offering. Roku 1992 bylo uskupení Magma znovu nastartováno, ovšem ve velmi odlišné sestavě, a v této podobě funguje víceméně dodnes. Koncert v Akropoli byl ve skutečnosti dvojitým výročím – byl avizován jednak jako výročí 45 let Magmy (patrně počítáno od prvního alba roku 1970), ale také jako první koncert v České republice po deseti letech.

Sestava Magmy se v posledních letech ustálila. Kromě nenahraditelných Christiana (bicí) a Stelly Vanderových (vokály) se představili: Isabelle Feuillebois (vokály), Herve Aknin (vokály), Philippe Bussonnet (basa), Benoit Alziary (vibrafon) a Jérémie Ternoy (Fender Rhodes). Do celé základní sestavy však znatelně chyběl kytarista James MacGaw, který dle slov kapely právě bojuje s rakovinou.

Ani program, který v úterý Magma předvedla, nebyl velkým překvapením – na několika předešlých koncertech představili totéž či téměř totéž. To ovšem není kritika – jde v podstatě o výběr toho nejlepšího, co vůbec od Magmy mohlo zaznít.

Na začátek byl předveden opus Köhntarkösz (1974), následoval obsah nového EP Šlaǧ Tanƶ (2015) a na závěr přišlo to nejznámější, Mëkanïk Dëstruktïẁ Kömmandöh (1973). Jako přídavek pak zazněla skladba Zombies (Ghost Dance) z alba Üdü Ẁüdü (1976). Všechny dlouhé suity pak kapela umně vyplňovala různými sólovými pasážemi. Nejvíce prostoru v tomto ohledu dostal vibrafon (v důsledku chybějící kytary) a zvolněný prostředek Mëkanïku obsadil svou tradiční „vokální improvizací“ sám Vander.

Výkony všech zúčastněných byly tradičně vynikající. Šoumenství Christiana Vandera a hra na bicí je základním kamenem druhé éry Magmy; v tomto ohledu Vander opět nezklamal. Vokály byly přesné a čisté jako vždy, Rhodesky plnily svou roli (tedy hrát pořád, ale nenápadně) a vibrafonista Alziary představil svou obvyklou šílenou virtuozitu. Málo prostoru dostal snad jen Bussonnet – jeho sóla na přeexponovanou basu bývají extatická. Na to, aby se hráčské schopnosti všech zúčastněných dostatečně předvedly, však bohatě stačily jejich základní party.

Celkový dojem ale kazila chudost souboru – a to i přesto, že na podiu stálo sedm muzikantů. Vezměme si například Mëkanïk Dëstruktïẁ Kömmandöh – jde o monumentální „space operu“, jejíž velkolepost je umocněna šestičlenným sborem a žesti. U vzniku původní studiové verze stálo rovných třináct hudebníků – a rozdíl je vskutku znát. Skromnost této sestavy se nedá nikomu vyčítat (obzvláště ne kytaristovi), ale situace, ve které musí kytarové party zastávat vibrafon, žesťové momenty zastávat vokály a vokálové party zastávat fender piano, původnímu dílu dle mého trochu škodí.

Jelikož Magma koncertuje téměř výhradně po Francii (plus občasně v Beneluxu, Německu a Švýcarsku), jednalo se o zcela výjimečnou událost; a vzhledem k jejich kadenci koncertů možná i poslední příležitost tuto legendu alternativy spatřit u nás. Celá skupina stojí a leží s Christianem a Stellou. Protože jim však oběma táhne na sedmdesát, je otázkou, jak dlouho vydrží předvádět tak vyčerpávající výkony.